Zjevení

„Jednu rádiovou zprávu. Jenom jednu. To mi snad můžete dopřát, ne?“
Stál jsem opřený o cihlovou zeď.
Sam Dymes s upřímným lítostivým výrazem zavrtěl hlavou.
„Ale já musím poslat zprávu svým lidem na ostrov Wight. Chápete proč?“
„Samozřejmě.“
„Tak mi dovolte, abych je varoval, že Torrence je stále naživu. A že se navíc chystá vyslat invazní jednotky.“
Při tomto rozhovoru jsme stáli na břehu řeky. Slunce, které bylo víc nachové než červené, sklouzlo pod obzor.
„Meteorologické podmínky budou ideální pro krátkovlnné vysílání,“ naléhal jsem.
„Věřte mi, je mi to opravdu líto. Ale nedá se nic dělat.“ Já jsem se vztekal, ale Sam mluvil svým uvolněným jižanským přízvukem. „Davide, Torrence má na moři lodě, které nás hledají. Pokud zachytí naše vysílání a zaměří nás, vtrhne sem po řece a rozpoutá tady takové peklo, jaké jste ještě neviděl.“
Pročísl jsem si rukou vlasy. Bylo to zoufalé, zatraceně zoufalé, ale Sam měl pravdu. Základem toho, aby Lesáci přežili, bylo utajení jejich polohy. Za ty tři dny, které jsem tu byl, jsem vyslechl spoustu historek dokládajících Torrencovo banditství a masakrování.
Povzdechl jsem si. „Chápete, čeho se obávám? V době, kdy tady vysedávám na slunci, mohou Torrencovy invazní jednotky doma zabíjet mé lidi.“
„Poslouchejte mě, Davide. To se zatím nestane.“
„Jak si můžete být tak jistý?“