„Proboha… to je zrůdné. Kdybych – kdybych tušil, co se s Christinou stane, nepřivezl bych ji do New Yorku; raději bych…“ Na chvíli jsem zmlkl. Vřel jsem vztekem nad Torrencovou nelidskou krutostí. Teď už jsem věděl, proč loď, která mě zachránila, dostala rozkaz vrátit se maximální možnou rychlostí do New Yorku. „Dobrý bože,“ zašeptal jsem nakonec. „Kéž bych pro Christinu mohl něco udělat, aby se to nestalo. Chudinka… starala se o sebe od svých šesti let. Je sice imunní vůči trifidímu jedu, ale prošla si peklem.
Teď ji čeká ještě něco horšího.“ Udělalo se mi v ústech špatně. „Kdybych tak mohl popadnout Torrence za krk.“
Sam na mě upřel své modré oči. „K Torrencovi se asi nedostaneme. Ale o něco se snažíme.“
„Cože?“
„Víme, že Christinu odvezli do nemocnice. Operace Lavina potřebuje kolem čtyř týdnů, než bude připravena první dávka matek, takže máme poměrně dost času, než budou Christinu operovat.“ Kývl k oknu kantýny a prázdnému kotvišti ponorek za ním. „Poslali jsme přepadový tým, aby ji dopravil sem. Když všechno dobře dopadne, do týdne by měla být tady, živá a zdravá.“
„Věříte, že je to ve vašich silách?“
„Zkusíme to, Davide. Uděláme pro to maximum.“