Zatímco Sam se ládoval obrovským kusem jablkového koláče, vyprávěl jsem mu o svém nouzovém přistání na trifidím voru a následném setkání se zdivočelou dívkou, která se jmenovala Christina Schofieldová. Řekl jsem mu o tom, jak se lekla a utekla do houštiny trifidů. Jak ji zasypala žahadla. Jak jsem byl přesvědčený, že zemřela. Skončil jsem tím, jak se zázračně vrátila, bez sebemenšího zranění. Sam mě po celou dobu poslouchal, aniž sám něco řekl, a tvářil se, jako by ho víc zajímal jablkový koláč.
„No?“ vybídl jsem ho k vyjádření názoru, když spolkl poslední kousek koláčové kůrky.
„Nenašla by se tam ještě trocha toho výborného koláče, Ireno?“
Chvíli jsem váhal, jestli vůbec poslouchal, co mu vyprávím, ale okamžitě se otočil zpátky ke mně. „Christina Schofieldová. Jistě.“
Vypadal vážně. „Máte pravdu. Trifidí jed jí neškodí.“
„Zdá se, že víte o dění v New Yorku docela hodně.“