Oškrábal jsem si asi polovinu strniště (naštěstí jsem si břitvou nepořezal bradu), když jsem si uvědomil, že kolem koupelny na čerstvém vzduchu chodí lidé a všichni spěchají jedním směrem. Jejich hlasy přešly do křiku – ale nevěděl jsem, jestli je důvodem poplach nebo vzrušení.
Popadl jsem ručník a setřel jsem si z tváře mýdlo, které mi tam ještě zbývalo. Pak, jelikož mne zvědavost napínala jako pes vodítko, jsem se připojil k proudu lidí spěchajících k řece. Rozhlížel jsem se a očima jsem hledal příčinu tohoto rozruchu. Pak jsem ji uviděl. Zpoza ohybu řeky vyplula tmavá, štíhlá silueta ponorky, která, jak jsem si všiml dříve, opustila své kotviště.
Sílící křik mi napověděl, že něco není v pořádku. Už z této vzdálenosti jsem poznal, že ponorka se naklání na stranu a věž vypadá otlučeně. Ozvalo se volání po doktorech.
Ponorka, kulhající jako nějaký zraněný leviatan, obloukem přeplula řeku. Když srovnala kurz s dřevěným molem, pomalu se rozjela dopředu.
Teď, v narudlém ranním světle, poškození bilo do očí. Věž byla rozryta výbuchy granátů; z její nejvyšší části zůstal jen kovový šrot. Z periskopu a krytu radaru nezůstalo nic. Zdálo se však, že alespoň trup ponorky unikl nejhoršímu. Lidé se valili vpřed. Unavení členové posádky zatím začali vylézat průlezy na palubu a pak i na vlastní molo, kde byli vítáni objímáním.
To, jak členové posádky klopili hlavu, nesvědčilo jen o únavě.
Potvrzení přišlo rychle. „Christinu převezli z nemocnice,“ řekl mi později Sam. „Je mi to líto, Davide. Musí to pro tebe být hořké zklamání.“ Otočil se a díval se, jak z ponorky vynášejí na nosítkách zraněné. „Taky jsme přišli o několik dobrých lidí. Vrátila se jenom polovina komanda. Potom se ponorka dostala do palby pobřežních baterií, než se stačila potopit. Kdyby se jí nepodařilo skrýt se v mlze na volném moři, vůbec by tady nebyla.“
„Co teď?“