Když se Jumbo zastavilo a já jsem vylezl ven, všiml jsem si, že jedna ze dvou ponorek opustila své kotviště. Viděl jsem, že i Sam to zaznamenal, ale nijak to nekomentoval.
„Hádám, že budete zralý na pořádné jídlo, pane Masene.“ Usmál se. „Umyjte se, dejte se do pořádku, jak je libo. Bašta se podává tamhle v kantýně – to je ten domek s červenou střechou.“
Sam zamířil k jiné budově a já jsem ještě chvíli nerozhodně stál na místě. Také Jazmay o mne ztratila zájem a bavila se s několika nevidomými muži, kteří seděli u psacích strojů pod ochrannou plachtou.
Sam si všiml, že tam stojím se ztraceným výrazem ve tváři, a zavolal na mě: „Už nemáte žádné ozbrojené stráže, pane Masene. Buďte jako doma.“
Měl jsem v sobě dvě misky kořeněné polévky a hromadu chleba, když jsem uslyšel zapraskání místního rozhlasu. Ženský hlas oznámil přílet hydroplánu a vyzval skupinu čekajících pasažérů označených jako Evergladeský tým, aby se dostavila na molo číslo tři.
Zanedlouho skutečně přilétl nízko nad řekou velký stříbrný hydroplán a ladně, dokonale přistál na hladině. To ve mně probudilo krev pilota. Dal bych všechno za to, kdybych se mohl znovu posadit k řízení, zaposlouchat se do příjemného předení dvou krásných motorů Rolls-Royce a vzhlédnout k vábivé modré obloze.
„Řekněte mi, na co právě myslíte, pane Masene.“
Zvedl jsem hlavu a uviděl jsem Sama Dymese, jak si nese podnos s talířem zeleniny, z níž se ještě kouřilo.