Stáli jsme na střeše vozidla a dívali jsme se dolů na osadu. Měl jsem v tu chvíli pocit, jako bych přelezl nějakou velkou zeď, která mi dovolila nahlédnout do rajské zahrady. Stejně tak jsem si znepokojeně uvědomoval, že zázrak, jehož jsem zde svědkem, je křehká věc. Taková, že nemotorné ruce ji mohly snadno rozbít.
„Á, pane, Masene. Máme společnost.“
Ohlédl jsem se. Osamocený trifid už kolébavou chůzí zdolal prostor, který nás dělil. Ještě pár vteřin a ocitli bychom se v účinném dosahu jeho pětimetrového žahadla.
Dymes pokynul k otevřenému průlezu u našich nohou. „Až po vás, pane Masene.“
V době, kdy rachotící Jumbo dorazilo k branám tábora – když cestou zpracovalo svým plamenometem nahromaděné trifidy – měl jsem už o svých nových hostitelích jasnější představu.