„Ne. Ti lidé jsou prostě imunní. Trifidi jim nemůžou ublížit.“
Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem to strávil. Potom jsem pokračoval s vyptáváním: „Trifidi si jich nejenom nevšímají. Oni se ani nesnaží je žahnout?“
„Myslím si, že dřív to zkoušeli. Ale když zjistili, že jejich žahadla na tyto lidi nepůsobí, přestali plýtvat jedem.“
„Říkáte, že trifidi něco zjistili. Takže těm rostlinám připisujete inteligenci?“
„Samozřejmě. Vy ne?“
Vzpomněl jsem si na otcova slova pronesená před pouhými několika týdny. Tenkrát ve skleníku mi řekl, že ty hrozivé rostliny spolu dokážou komunikovat: že dokážou osnovat strategie, plánovat invaze a potom koordinovaně pochodovat, aby se s námi utkaly.
Ale jaký pokoutný zvrat v předivu přírody způsobil tu změnu tam dole v údolí, kde muži, ženy a děti poklidně žili spolu s trifidy? To, co pro takové jako my mělo být polem smrti, se stalo bezpečným hřištěm šťastných algonquinských dětí.
„Zkuste si představit,“ vybídl mě Dymes, „že bychom měli taky takové štěstí jako tito lidé. Mohli bychom se znovu vydat do světa, který nám patřil. Ale nedokážeme se s nimi dost sblížit, abychom tajemství jejich imunity odhalili.“