Můžu si k vám přisednout?“
„Samozřejmě.“
„Začínáte se rozkoukávat?“
Řekl jsem, že ano.
„To je dobře,“ řekl tím svým nespěchajícím, bezstarostným hlasem. „Později vám seženeme nějaký kavalec. A vypadá to, že by se vám hodilo, kdyby vám někdo půjčil břitvu.“
Přejel jsem si prsty po bradě. Pichlavé strniště přecházelo do měkčího plnovousu. „Docela rád bych se taky převlékl, kdyby se to dalo zařídit.“
„Berte to jako hotovou věc, pane Masene. Páni, to je chilli? Nevšiml jsem si, že je na jídelníčku.“ Otočil se a bodře zavolal na nevidomou ženu, která u pultu vydávala jídlo. „Hej, Ireno – nezbyla ti tam ještě trocha toho ďábelského chilli?“
„Ten mladý pán vybral všechno do poslední kapky.“
„Tedy, pane Masene, apetit máte pořádný… ale taky je pravda, že jsme vás nechali nějaký čas o hladu.“