Podíval se na hodinky; za necelou půlhodinu se Ebovy garáže otevřou. Půlhodina mu nestála za to, aby ji strávil psaním.
Vzal noviny a vyšel na verandu, aby si mohl přečíst ranní zprávy. Přemýšlel o malé Jane, jaké je to sladké dítě, jak si pochvalovala jeho kuchařské umění a stále o tom brebentila.
Nejste ženatý, řekla Jane. Proč nejste ženatý, pane Vickersi?
A on odvětil: Měl jsem dívku. Teď si vzpomínám. Měl jsem dívku.
Jmenovala se Kathleen Prestonová a bydlela ve velkém cihlovém domě postaveném na kopci, v domě s mnoha sloupy, se širokou verandou a polokruhovými okny nad dveřmi – ve starém domě, který byl postaven v první vlně pionýrského optimismu, když byla země nová, a který stál, i když byla zem odplavena a nedostávalo se jí a úbočí vrchu zjizvily strouhy žlutého jílu.
Tehdy byl mladý, tak mladý, že ho bolelo, když o tom přemýšlel, tak mladý, že nemohl pochopit, že dívka, která žije ve starém domě s půlkruhovitými okny nade dveřmi a se sloupovým portikem, nemůže vážně uvažovat o chlap¬ci, jehož otec hospodaří na vyčerpané farmě, kde vyrůstá drobná a nezdravá kukuřice. Nebo spíše snad to byla její rodina, která o něm nemohla uvažovat, a ona musela být také příliš mladá, než aby tomu plně porozuměla. Mož¬ná, že se pohádala s rodinou, možná, že padla rozzlobená slova a zaleskly se slzy. To se nikdy nedozvěděl. Kráčel s ní začarovaným údolím a mezi tím, než pro ni přišel, ji sbalili a poslali do školy někam na východ. A to bylo naposled, co ji viděl nebo o ní slyšel.
Aby si oživil vzpomínky, znovu šel údolím, připraven zachytit cokoliv, co by mu vyčarovalo kouzlo toho dne. Ale květy planých jabloní opadaly a skřivan nezpíval tak hezky a tajemno uniklo do nějaké bohem zapomenuté ze¬mě. Vzalo si čarokrásu s sebou.
Noviny mu spadly z klína a on se sehnul, aby je zvedl. Otevřel je a uviděl, že zprávy se nesou ve stejném jed¬notvárném duchu jako ve všechny ostatní dny.
Naděje na mír ještě existovala a studená válka stále mohutně zuřila.
Studená válka samozřejmě trvala už roky a vypadalo to, že bude ještě mnoho dalších let pokračovat. Posled¬ních čtyřicet let světem zmítala krize za krizí, zvěsti a drby, stále hrozily válečné konflikty a velká válka se stále nepřerušovala, dokud svět unavený studenou válkou nezí¬val tváří v tvář novým mírovým zvěstem, kterých bylo za desetník tucet.
Někdo v zapadlém klubu v Georgii zlomil rekord v po¬jídání syrových vajec a okouzlující filmová hvězda zase jednou hodlala změnit manžela a pracující v ocelárnách hrozili stávkou.
Úvodní článek pojednával o zmizelých lidech. Přeče¬tl polovičku, to mu stačilo, věděl, co chtěl. Vypadalo to, že stále více a více lidí se ztrácí – celé rodiny najednou, a policie po celé zemi pomalu šílela. Vždy byli lidé, kte¬ří zmizeli, říkal článek, ale to byly osamocené případy. Nyní z jedné obce zmizely dvě nebo tři rodiny, z další také dvě nebo tři a nezbyla po nich ani stopa. Většinou byly z chudších vrstev. V minulosti, kdy mizeli jednotliv¬ci, obyčejně k tomu existoval nějaký důvod, ale u těchto případů masového mizení to vypadalo, že kromě chudoby nemá žádnou příčinu. A proč by někdo měl nebo mohl zmizet kvůli chudobě, na to nemohl pisatel článku ani lidé, se kterými mluvil, přijít.
Našel titulek, který hlásal: Více světů než jeden, říká Savant.
Přečetl si kousek stati:

BOSTON, MASS. (AP) – Může být další, ‘druhá‘ Země těsně vedle nás, a jiný, alternativ¬ní svět za tímto a další svět za tím druhým … správně, chápete tu myšlenku?
Světy seřazené za sebou v řetězu, jeden za dru¬hým.
To je teorie doktora Vincenta Aldridgea…

Vickers upustil noviny na podlahu a seděl, díval se ven přes zahradu plnou květin, zářících ve slunci. Tady byl mír, v zahradě v koutě světa, jako by tu nikdo jiný nebyl, pomyslel si. Mír se skládá z mnoha věcí, ze zlatého slunečního svitu a z řeči letních listů chvějících se ve větru, ptáků a květin a slunečních hodin, i z plotu, který si říká o natření, a ze staré borovice umírající v tichu a pokoji, protože nadešel její čas, ve chvíli smrti usmířená s trávou a květinami a všemi ostatními stromy.
Tady nebyly žádné drby a žádné hrozby; zde byl v ti¬chu přijat fakt, že čas běží, přišla zima a léto, Slunce bude následovat za Měsícem a život je dar, o který je třeba pečovat, a ne něco, co je třeba vybojovat od ostatních živých věcí.
Vickers pohlédl na hodinky a viděl, že je čas jít.