Určitě to byl trifid

pohybující se po štěrkové příjezdové cestě.
Přitiskl jsem obličej ke dveřím a čekal jsem na náraz žihadla.
„Prosím? Co chcete?“ ozval se vážný ženský hlas.
Údivem, že slyším lidskou řeč, jsem zkameněl.
„Haló? Nechte těch hloupostí. Vím, že tam někdo je.“
Pak se to ozvalo znovu: škráb-škráb.
Zvedl jsem lampu.
V jejím světle stála jedna ze slepých matek. Poznal jsem to podle charakteristického bílého šátku na hlavě, který všechny nosily. Energicky uhrabávala štěrk na cestě, aby srovnala místa, kde vozy vyjezdily koleje. Každou chvíli ,pohlédla‘ směrem ke mně očima, které sice neviděly, přesto však vyzařovaly pronikavou inteligenci. A přestože mohla mít sedmý křížek na krku, pořád v sobě měla dost hrubé síly; bílé kousky vápence pod hroty jejích kmitajících hrábí vyloženě syčely.