Thursday, December 22, 2005

„Nemusíte

se bát, jsem v rádiovém kontaktu se zemí a oni nás krásně vidí na radaru. Momentálně jsme přímo nad Winchesterem.“
„Nad Winchesterem,“ zopakoval Seymour jako ozvěna. „Můj ty bože. Otec tam učil tělocvik. Před Oslepením ho zachránilo to, že den předtím, než se na obloze objevila ta světla, spadl při pólu z poníka. Osmačtyřicet hodin o sobě nevěděl.“
Zjistil jsem, že začínám brát Seymoura na milost. Ta malá dávka strachu, kterou dostal při našem startu v bouři, na něj měla hodně polidšťující vliv.
„Zatočím teď doprava,“ řekl jsem mu. „Tím se dostaneme znovu na jih nad pobřeží. Jak se cítíte?“
„Dobře, díky. I když… žaludek se trochu bouří, ale myslím, že se to zlepšuje.“
O chvilku později bílá čísla nechala za sebou značku sedmi a půl kilometru.
„Seymoure. Sedm tisíc pět set metrů.“