Tuesday, December 20, 2005

Rekognoskace

„Máme zelenou. Chyťte se pořádně, Seymoure. Tahle holka sebou umí pěkně hodit.“
Zdálo se mi, že začal něco říkat; možná to dokonce byla modlitba. Ale jeho slova zanikla v řevu motorů. V dalším okamžiku už jsme stoupali k tomu, co leželo nad námi.

ŠESTÁ KAPITOLA


Když se to vezme kolem a kolem, očekával jsem rutinní let. To, co jsem zjistil krátce nato, mi poskytlo dost látky k přemýšlení.
Jistě, nebyly to běžné podmínky. Počasí bylo odporné. A pravda byla, že jsem odstartoval v absolutní tmě, doprovázen Seymourem Hinkmanem, najednou mimořádně introspektivním – a také mlčenlivým – meteorologem. Ale tento stroj, Gloster Javelin, byl letoun do každého počasí a do noci, zkonstruovaný tak, aby si bez problémů poradil s bojovými úkoly i v Arktidě uprostřed zimy.
A tak jsem stoupal výš a výš.
Patnáct set metrů, dva tisíce, dva tisíce pět set…
A stále tma, která jako by neměla konce.
V pravidelných intervalech jsem volal základnu. Ale prakticky nebylo co hlásit.
Tři tisíce, tři tisíce pět set, čtyři tisíce metrů.
Létal jsem s Javelinem v dlouhých, třicetikilometrových kruzích kolem neviditelného ostrova Wight pod námi. Pořád jsem stoupal a motory skučely. O tu trošku vody, která na kabině zůstala, se postaral nápor větru o rychlosti devět set kilometrů v hodině.
Pět tisíc pět set metrů.
Výškoměr uháněl jako o závod, na počitadle naskakovala vyšší a vyšší čísla.
V uchu jsem zaslechl slabý hlas.
„Davide… hmm, D-Davide… dostali jsme se z toho, ne?“
„Z té bouřky? Jasně, bez problémů.“
„Neuhodil do nás blesk?“
„Šestkrát.“