Ve výšce

deseti tisíc metrů jsme se mraku zbavili.
„Ách…“ Seymourův hlas ve sluchátkách vyjadřoval zmatek, dokonce zklamání.
Dostali jsme se ven z mraku, ale světlo jsme nenašli.
Alespoň ne takové světlo, jaké jsme očekávali.
Svět doznal hluboké proměny.
„Co to… já… já to nechápu…“
Slyšel jsem Seymourův hlas. Ale pozornost jsem věnoval světlu na obloze.
Představte si uhasínající uhlík. Představte si jej těsně před tím, než popel přestane žhnout. Je to červená barva, ale matná, matně červená, která neslibuje nic než zánik ohně.
Světlo, které jsem viděl, mi připomnělo takovou uhasínající zář. Jediné, co jsem totiž viděl – od linie jednoho horizontu přes celou kupoli oblohy až k dalšímu – byla jednolitá tlumená červeň. Vydávala jen velice málo světla. A vypadala studeně. Šel z ní ještě větší mráz, než jaký byl v té výšce tak jako tak. Sténání vzduchu na křídlech letadla nemělo daleko k pohřebnímu zpěvu. Ten zvuk dal průchod mým nenadálým obavám.
„Tomu nerozumím,“ prohlásil Seymour. „Mrak leží pod námi. Tak kde je slunce?“
Půl hodiny jsme kroužili ve výšce tou chmurnou oblohou. Její hluboce tlumená červeň propouštěla jen málo světla.