Sunday, December 25, 2005

Zalétl

jsem pohledem ke kovovým křídlům letadla. Ve dne nad mraky by sluneční paprsky zpravidla oslnivě tančily po celé délce od kořene křídla po špičku. Teď dalo světlo kdysi stříbřitému povrchu barvu rzi.
„Takže to, co způsobuje tmu, nemůže být obyčejný mrak,“ promluvil jsem konečně. „Alespoň ne bouřkový mrak.“
„Ne,“ přisvědčil Seymour. „Bouřkové mraky to nepochybně ještě zhoršily. Ale slunce zakrývá další vrstva oblačnosti, která musí být ještě výš.“
„Ale říkal jste přece, že ten mrak pravděpodobně nebude sahat výš než do sedmi a půl kilometru, ne?“
„Ano, to je pravda. Ale leťte výš, jestli můžete.“
A tak jsem vyletěl s letadlem výš. Dokonce až do maximálního stropu šestnácti tisíc pěti set metrů, kde prořídlou atmosférou nepronikl do kokpitu žádný slyšitelný hluk motorů. Tady měla být obloha spíš skoro černá než modrá. Ale byla tam jen pochmurná červeň.