Nezdar

„Davide? Co se stalo?“
Střelil jsem po Kerris tak vzteklým pohledem, že přede mnou couvla. „Loď!“ vyštěkl jsem. „Jede zatraceně špatným směrem!“
„Jak to myslíte, špatným směrem? Vezeme vás domů.“
„To tedy nevezete, sakra… jak je možné, že jsem si toho nevšiml dřív?“
„Davide –“
„Bije mě to do očí nejmíň už dvacet minut.“
„Davide.“ Kerris zmateně zavrtěla hlavou. „Nechápu, co –“
Třásl jsem se hněvem. „Podívejte se na slunce,“ ukázal jsem na krvavě červený kotouček na obloze.
„Co je se sluncem? Nechápu –“
„Ne, já to taky nechápu.“ Nadechl jsem se. „Podívejte, Kerris. Je skoro poledne. Slunce ještě stoupá. Ale stoupá nad záď – za lodí! Mělo by vycházet před ní. To znamená, že plujeme na západ – ne na východ!“
„Nerozumím tomu. Měli bychom –“
„Měli bychom mne vézt domů.“ Zalétl jsem mrzutým pohledem k můstku. „Ale vypadá to, že došlo ke změně plánu.“
„Davide?“