Potom mi svitlo. V izolaci se každá společnost vyvíjí jinak. My jsme měli Domy matek. New York se mohl pochlubit rodinami, které měly více než dvě stě dětí – jen jsem nechápal, jak to dělají. Ale věděl jsem jedno: všichni budeme muset své uvažování nesmírně otevřít. Budeme muset přijmout filozofii vive la différence. Jinak budeme muset počítat se vznikem potenciálně nebezpečných předsudků.
Zatímco jsem přemýšlel, jak tahle loď Američanů zvládne kulturní šok ze setkání s naší laskavou komunitou na ostrově Wight, oči mi zabloudily ke kalnému slunci. A teprve v tu chvíli jsem pochopil, že teď je s ním v nepořádku něco jiného. Hodně v nepořádku.