Tuesday, August 22, 2006

Chytila se mě. „Jenom se na ně podívejte.“
Pohlédl jsem směrem, kterým ukazovala. Na druhé straně se terén zvedal k linii pobořených budov.
„Brooklyn Heights,“ vysvětlila. „Jezdíme tam málokdy. Ze zjevných důvodů.“
A pak jsem je uviděl, v tom ponurém červeném světle. Trifidi. Miliony těch potvor. Tiší. Nehybní. Nikdy jsem ty rostliny neviděl tak hustě u sebe. A také jsem neviděl trifidy, kteří by byli tak obrovští. Pokrývali každý čtvereční centimetr půdy, kam až oko dohlédlo. Tlačili se až k vodě. Ti, kteří byli nejblíž, dokonce stáli s kořeny ve vodě, takže to vypadalo jako nějaká zlověstná mangrovová bažina.
Věděl jsem, proč se tam mačkají. Od toho, co jim mohlo připadat jako zásobárna s více než třemi sty tisíci lidmi, je dělil pouze úzký pruh vody. Všechny smysly, které měli, upínali k hlučnému městu a cítili ta sladká lidská sousta… toužili po nich.
Zachvěl jsem se, když jsem si představil invazi takového množství trifidů. Viděl jsem, jak se valí do manhattanských ulic. Bylo to jako těžký sen.