Po celé řadě prodlev loď konečně uvázali bokem k přístavní hrázi. O chvíli později už jsem scházel po lávce, abych se podíval, co mi tento cizí nový svět může nabídnout.
Čekalo nás něco na způsob oficiálního přivítání. Skupina mužů a žen rychle odvedla Christinu někam pryč. Kim s ní zůstala a držela ji za ruku, aby se nebála. Svým způsobem jsem se za ni stále cítil odpovědný, a tak jsem se zeptal Kerris, kam ji vedou. Kerris mne ujistila, že o Christinu bude dobře postaráno. „Hrozí jí jedině to, že se z ní stane slavná osoba; a totéž platí pro vás, Davide.“ Zamrkala na mě. „Tak. Ta hráz, po které teď jdeme… v roce 1912 by u ní zakotvil Titanic, kdyby přeplul Atlantik… samozřejmě nevím, jestli to vezmete jako dobré nebo špatné znamení.“ Když se před námi objevilo několik mužů v uniformách, usmála se. „Vypadá to, že budeme muset podstoupit nějaké formality, než vás budeme moci odvézt do hotelu.“