PATNÁCTÁ KAPITOLA

Prošli jsme tím, co byl kdysi krásný veřejný park, na východní stranu ostrova. I v tom šeru jsem si všiml bledé zdi táhnoucí se od východu k západu. Kromě toho, že byla vysoká snad sedm metrů, bylo vidět také několik strážních věží rozmístěných v pravidelných intervalech.
„Kerris, co je za tou zdí?“
„Ach, to je Paralela na 102. ulici. Rozděluje Manhattan na dvě poloviny.“
„Cože? Proč?“
Odpověděla trochu mlhavě: „Je to věc stará nějakých dvacet let.“ Čekal jsem, až to rozvede. Ale ona jen řekla: „Pojďte, je toho ještě hodně k vidění.“ Vzala mne za ruku a vedla mě mezi poli vadnoucí kukuřice.
A měla pravdu. K vidění toho bylo hodně. Umělecké galerie. Muzea. Knihovny. Památníky. V jednu chvíli na ulici vedle nás prudce zastavilo auto, za doprovodu ztrápeného skřípání. Vypadalo to, že motor se nenadále zadřel, s ničivými následky.
„Na takový výjev si rychle zvyknete,“ řekla a šla dál, stále do mne zavěšená. „Klidně si můžete vsadit, že na pokažené auto narazíte na každé ulici.“
„Chybí vám součástky do motoru?“