Myslel jsem,

že se propadnu, jak mi bylo trapně. Dobře jsem věděl, co je televize. Viděl jsem spoustu zaprášených bedýnek se skleněným předkem, které se povalovaly v zahradních kůlnách. Ale ještě jsem neviděl žádnou, která byla… nevím, jak lépe to říct… živá. Na přijímači připevněném vysoko na stěně za barem se míhaly barevné obrázky. V intervalu, jenž se zdál být pětivteřinový, ale zřejmě byl delší, se střídaly záběry tanečnic, které na sobě měly úbory v šokující růžové barvě a vykopávaly dlouhé nohy ve ztřeštěném rytmu. Následovala plavovlasá dívka, která říkala, jak moc zbožňuje Popův popcorn. Pak dáma, která tvrdila, že vždycky nakupuje v Macy‘s. Hned za ní se objevily záběry na vojáky, jak pochodují, pálí z plamenometů na trifidy a pak drtí holínkami dýmající rostliny na kaši. „Těžší a nebezpečnější úkoly nemáme,“ zahřímal vážný mužský baryton. „Proto neznám nic lepšího než pořádný doušek vychlazeného Rheingoldu. Piva, za kterým se hrdinové vracejí domů.“