Barman mi přinesl pivo,

které jsem si objednal, a já jsem se usadil na stoličce. Další hodinu jsem se díval, jak nějaký blondýn s absurdně precizním účesem zachránil několik dětí a mladých žen, překypujících vděčností, před jakýmisi příslušníky páté kolony, kteří unesli osobní loď. Co bylo k vzteku, právě když se zdálo, že blondýna roztrhá na kusy ruční granát nebo bude vytlačen přes zábradlí lodi do moře plného žraloků, napětí přerušily další halasné výzvy, abychom si koupili kabát určitého střihu, opatřili si boty, které slibovaly, že ti, kteří je budou nosit, budou mít pocit, jako by ,se procházeli v oblacích‘, nebo koupili ,žvýkačku, na kterou ji dostanete‘.
„Prosím, hlavně nezvedejte obočí, až mne uvidíte,“ řekl zvonivý hlas.
Kerris si hbitě sedla vedle mě a objednala si pivo. Měla na sobě odvážně upnuté kalhoty a šmolkově modrý svetr; kolem krku si volně uvázala hedvábný šátek se zlatými a elektricky modrými flitry. Vyměnila si se mnou několik zdvořilostních frází a podala mi obálku.
„Co je to?“
„Malá hotovost.“