„Ne, daří se nám vyrábět náhradní díly. Potíž je v tom, že naše motory jezdí na dřevný líh. Je hořlavý, ale ničí písty. Optimální by bylo, kdyby se motor rozebral a opravil po ujetí každých tří tisíc kilometrů.“
„Bylo by pohodlnější a taky ekonomičtější přejít na rafinovaný trifidí olej. Samozřejmě byste museli přestavět motory aut, ale podle našich zjištění se s nimi dá bez problémů najezdit nějakých sto padesát tisíc kilometrů.“
„Proboha.“ Zdálo se, že to na ni udělalo nefalšovaný dojem.
Riskl jsem, že to bude vypadat jako vychloubání, a dodal jsem: „Tu rafinační technologii vymyslel můj otec spolu s nějakým Cokerem. Momentálně máme tři Masen-Cokerovy rafinerie, které produkují kolem dvaceti milionů litrů paliva ročně.“
Hlasitě vydechla. „Myslím, že vás nám přivála do cesty sama prozřetelnost, Davide. Kdyby nám vaši lidé ukázali, jak postavit ta Masen-Cokerova zařízení, naše problémy s palivem by se tím ze dne na den vyřešily. Nebo alespoň téměř vyřešily.“
„Jediné, co budete potřebovat, je spousta trifidů.“
„Trifidů? Těch máme dost.“ Šli jsme po cestě, která končila u řeky. Byla užší než Hudson, mohla mít na šířku něco málo přes dvě stě metrů.