„Fíí,“ hvízdl jsem. „A další desítky milionů trifidů jsou dál na pevnině.“
„Přesně tak. Celá země je nepřístupná oblast.“
„Je na této straně Atlantiku mnoho osad?“
„Několik. Na pevnině nevíme o žádné. Většinou jsou na ostrovech jižně od nás. A pár je jich roztroušených po velkých jezerech.“
„Máte s nimi časté kontakty?“
„Skoro žádné. Za posledních třicet let se lidé stali uzavřenějšími.“
„Jak získáváte kmeny, které zpracováváte na dřevný líh?“
„Proti proudu Hudsonu jsou dřevorubecké čety. Samozřejmě dobře chráněné před útoky trifidů. Posílají klády po vodě do lihovaru na severu ostrova.“
„Říkala jste, že máte více než tři sta tisíc obyvatel?“
„A rychle jich přibývá.“
„Ale jak je proboha můžete uživit?“ Rozhlédl jsem se po ostatních hostech. „Telecí, vepřové, hovězí, ústřice, sýry. Spousta zeleniny – nemluvě o kávě a tabáku. Jak to všechno dokážete vyprodukovat na místě, které z devíti desetin pokrývá beton?“
„Odpověď je samozřejmě taková, že nedokážeme. Hodně toho dovážíme z Karibiku.“
„Prosím?“