Po chvíli mlčení jsem poznamenal:

„Jak vidím, o surovinu nemáte nouzi.“
„Ne. A všude kolem nás je to podobné.“ Kerris se ke mně naklonila a stiskla mi ruku, jako by tváří v tvář tomu nesmiřitelnému nepříteli náhle potřebovala blízkost jiného člověka. Nejistě se usmála. „Je to tak. Jsme v obležení.“
Večer jsme s Kerris šli do restaurace nedaleko hotelu. Automaticky se do mě zavěsila a mně to jednoduché lidské gesto bylo velice příjemné.
Na ulici jsme potkali Gabriela. Byl upřímně rád, že nás vidí.
„Jdeme se najíst,“ řekl jsem a pokynul jsem hlavou směrem k jasně osvětlené restauraci. „Nechceš se přidat?“
Jeho pohled se potkal s očima Kerris. Trapné ticho, které se na chvíli rozhostilo, bylo skoro až hmatatelné.
„Ne. Mám fofr. Ale díky. Říkal jsem si, že se jenom zastavím v hotelu, abych se podíval, jak si zvykáš.“