To je od tebe moc hezké,

„ Gabrieli. Díky.“ Pak mě něco napadlo. „Dej mi svoje telefonní číslo. Je na čase, abych tě znovu rozdrtil ve stolním tenise.“
Zasmál se. „Tobě ty výprasky nestačily, co? Tady máš mou vizitku. Toho čísla nahoře si nevšímej. To je do kanceláře. Číslo domů je pod ním.“ S těmito slovy si vyhrnul límec, aby se chránil před studeným vzduchem, a rychle odešel.
„Pojďte, Davide. Mám nohy jako led.“
Zamířili jsme do vítaného tepla restaurace. Na okamžik jsem se zamyslel nad tím, proč mezi Kerris a Gabrielem zavládly tak náhle rozpaky, když jsem ho pozval, aby šel na večeři s námi. Bylo mezi nimi někdy v minulosti nějaké romantické vzplanutí? Ale neměl jsem moc času, abych o tom přemýšlel. Pak jsme totiž došli k restauraci a já jsem uviděl ceduli na dveřích. Pouze pro bílé a vidomé.