„Nedělejte si obavy, pane Masene,“ řekl Gabriel normálním příjemným hlasem. „Nic vám nezakazuje použít právě tento vagon.“
Najednou jsem se cítil rozpačitě. „Gabrieli, já jsem přece David.“
„Na některých veřejných místech bude lepší, když vám budu říkat pane.“
„Pak pro mne budete pan Deeds.“
„V tom případě, pane Masene, vám vynadají policisté a mne dostanete do velkých potíží. Rozumíte tomu, pane Masene?“
„Rozumím… Gabrieli.“
„Tím se netrapte. Je to jen jeden z místních obyčejů. Zvyknete si na ně.“
Vlak se vřítil do stanice Columbus Square. Z našeho vagonu vystoupili všichni s výjimkou Gabriela a mne. Dva nevidomí muži klepali hůlkami o zem a svižným krokem odcházeli.
Když se dveře znovu zavřely, Gabriel se ke mně otočil a šeptem řekl: „Tak jak se ti líbí ráj?“