Cítil jsem, jak se červenám od límce nahoru stejnou rychlostí, jakou jel výtah.
Jestli jsem očekával malé rodinné shromáždění, zmýlil jsem se. Výtah nás totiž vyklopil v obrovské místnosti, která byla jen o málo menší než fotbalové hřiště. Pod lustry konverzovali s koktejly v ruce elegantně oblečení muži a ženy. Mnozí Kerris poznali. Vřele se s ní vítali polibky na tvář. Až dosud jsem New York viděl jako město živě pulzující téměř výhradně mladými lidmi. Ale zdálo se, že v této místnosti je shromážděno mnoho šedivých hlav. Usoudil jsem že tohle je newyorská vládnoucí třída, zralí muži a ženy, kteří unikli Oslepení a zdědili ne-li Zemi, pak alespoň tento její malý a nádherný cíp.
Sebedůvěra prostupovala místností jako cigaretový dým. Tady ti dobří a důležití diskutovali o politice, formulovali priority a složité plány, vydávali dekrety. Toto byl dvůr manhattanského krále.