OSMNÁCTÁ KAPITOLA

„Ale několikrát jsem se s ním setkala. Dokonce mi před týdnem zatelefonoval. Aby mě pozval na dnešní večírek.“
Na okamžik jsem se zamyslel. Nezdálo se, že by Kerris takové uspořádání vadilo. Brala to jako přirozený řád věcí. Připomnělo mi to naše Domy matek na ostrově Wight. Pochopil jsem, že v situaci, kdy bylo nanejvýš důležité přivést co nejrychleji na planetu co nejvíc lidí, přijala tato společnost v New Yorku podobný postup. Ve Starém světě před Oslepením by to bylo nepředstavitelné z mnoha důvodů – společenských, politických a citových. Teď nikdo ani nemrkl.
„Tak, jsme tady,“ řekla se zářivým úsměvem. „U taťky.“
Zvedl jsem oči k budově, která v podvečerním slunci rudozlatě zářila. Sloupy s náznaky listů palem a papyrů, které lemovaly její patu, navozovaly evidentně egyptskou atmosféru, zatímco dveře ,střežili‘ vytesaní orli. Oči mi to táhlo k obloze – výš, výš a výš – ale vrcholek jsem pořád neviděl. Okapové roury se leskly jako drahý kov, jako by celá budova byla vykládaný šperk gigantických rozměrů.
„Připravený?“ zeptala se.
„Lepší to nebude.“