Z profilu jsem zahlédl vysokého muže. Mohlo mu být kolem šedesáti, ale stál rovně jako pravítko. Krátce zastřižené vlasy důstojně přecházely ze zrzavých ve stříbrné. Byl zabrán do rozhovoru s plešatějícím mužem přibližně stejného stáří.
„Otče,“ promluvila zdvořile Kerris. „Chtěla bych ti představit Davida Masena.“
„Těší mě, generále Fieldingu,“ řekl jsem a podal jsem mu ruku.
V okamžiku, kdy se ke mně otočil, jsem málem ucukl ohromením. Čistý profil, který jsem viděl předtím, byl klasický, pohledný profil hrdiny. Levá polovina obličeje se nemohla od té pravé lišit víc.
V pravém oku se leskl stejně zelený odstín jako v očích Kerris. Zato levé oko bylo žluté – jasně žluté jako vaječný žloutek. Nemělo žádnou duhovku; ta šokující žluť vyplňovala celý důlek a ponechávala uprostřed krutou černou zřítelnici. Od oka se rozbíhalo několik bílých jizev, které se táhly až k linii vlasů.