„Že ty pojedeš se mnou.“
Gabriel navrhl, abychom si na rozloučenou šli někam sednout. Večer před vyplutím jsme s Kerris zašli do bluesového klubu, od něhož se otevíral výhled přes vodu na sochu Svobody. Kolem kovového obra se mihotala tichá světla. Vlhký vzduch byl nabitý elektřinou. Kerris poznamenala, že nad mostem se chystá bouřka. Její nádherné šaty z nějakého třpytivého červeného materiálu doplňovaly klimatický ohňostroj na volném moři.
Našel jsem prázdný stůl, objednal jsem pití sobě a Kerris a nechal jsem jedno poslat na pódium, kde měl Gabriel plné ruce práce: zapojoval kabely do zesilovačů a ladil si kytaru. Rozhlédl se po sále a poděkoval mi pozvednutím sklenky.
Uvnitř byla hlava na hlavě. Konverzace čile šuměla. Poprvé od chvíle, kdy se generál Fielding rozplýval nadšením nad mnohočetnými porody, jsem si v klubu všiml jednovaječných dvojčat. Jakmile jsem zahlédl jeden pár, najednou se mi zdálo, že jsou všude, a v krátké době jsem takových dvojic napočítal tucet. Veselou atmosféru v klubu to nijak nenarušovalo. V jenom koutě slavily dvě dospívající dívky spolu se svými přáteli šampaňským společné narozeniny.