A tak jsem zpracovával hromadu dřeva a rozsekával je na menší polena, která se dala použít pro přípravu jídla a ohřívání vody. Slunce zatím vyšplhalo výš. Ztratilo však něco ze svého nedávno obnoveného lesku. Dnes odmítalo zářit víc a viselo na obloze jen jako krvavý pomeranč. Všude kolem obzoru se usadila mlha v barvě sražené krve.

Krátce po poledni, kdy už jsem nasekal dost dřeva, aby to pro ten den stačilo, jsem si svlažil horní polovinu těla vodou ze džberu a zamířil jsem ke kantýně na oběd. Na rozbité nástavbě ponorky se teď hemžili dělníci. Viděl jsem modrobílý plamen acetylenového svařovacího hořáku, což znamenalo, že náročné opravy už začaly.

U vstupu do kantýny jsem prošel kolem postavy, která mi byla tak povědomá, že jsem si jí ani víc nevšímal.

„Haló, pane, nevíte tady o nějakém místě, kde by si člověk mohl zahrát ping-pong?“

Vytřeštil jsem oči. „Gabrieli?“