„Ale přesto, naši mariňáci mají nanejvýš kulomety. Proti tankům nebudou mít šanci.“
„Proto také mariňáci ukončí svůj diverzní útok, jakmile uvidí, že Torrencovi muži dorazili, a vrátí se pěšky zpět k Empire State Building. Jistě, a ulice v Greenvich Village jsou trochu úzké a my tam necháme několik ženistů, aby dopravu ještě víc zkomplikovali.“
Podíval jsem se na plán. Na papíře to vypadalo hezky. Ale uvědomil jsem si něco, co Gabriel řekl. „Zmínil ses, že jednou z našich tajných zbraní je dopravní špička. Která je ta další?“
„Neříkají nám Lesáci pro nic za nic,“ odvětil Gabriel. „Roky jsme využívali trifidy jako důležitou součást obrany proti Torrencovi. Teď je použijeme znovu.“
„Jak?“
„Vidíš mosty přes East River? Každý je přehrazený desetimetrovým plotem. Dali jsme tam nálože, které ty ploty přesně v pět hodin odpálí.“
Tiše jsem hvízdl.
Gabriel pokračoval: „Torrencovi lidé budou muset bojovat se spoustou zákeřných trifidů, až se přihrnou přes mosty na Manhattan. A každý Torrencův voják, kterého se nám podaří odlákat od Empire State, nám o maličko usnadní náš hlavní cíl.“
„Gabe,“ namítl jsem, „na tomto ostrově jsou desetitisíce mužů, žen a dětí. Jsou to nevinní lidé, kteří nemají s Torrencovým režimem nic společného. Budete mít na rukou jejich krev.“
Gabriel nesouhlasil. „Newyorčané mají plány pro případ ohrožení. Když se rozeznějí sirény – a ty budou kvílet po celém městě, počkej a uslyšíš je – lidé, kteří budou dál od domova, se uchýlí do tunelů metra. Když se vypne elektřina pro kolejový systém, vejdou se jich tam tisíce. Věř mi, Davide. Populace jako taková bude v bezpečí.“
Nadechl jsem se. Představa otevření cesty trifidům, aby mohli vpadnout do doposud bezpečné oblasti, se mi silně příčila. „Měl bych vědět ještě něco?“
„Jenom to, že máme v zásobě ještě několik překvapení.“
„Například?“