Ale noční plavec se nevrátil. Dál jsme zápasili s proudem. Ukázal jsem na převislé keře nad řekou. „Plavte k nim,“ zašeptal jsem. „Z cesty by na nás nemělo být vidět.“
Překonat posledních několik metrů nám trvalo nekonečně dlouho. Silný proud nás strhával zpátky a já jsem pořád čekal, že mi z vody do tváře skočí nějaký neviditelný obyvatel řeky.
Marni plavala ze všech sil. Viděl jsem těsně před sebou bílý lesk jejích chodidel. Vzápětí jsem ucítil, jak mi do kolen narazilo něco ostrého. A pak znovu. Strčil jsem ruku pod vodu, abych to zahnal – a nahmatal jsem pevný kámen.
Vděčný, že mám zase půdu pod nohama, vylezl jsem z řeky za Marni, která si ždímala z vlasů vodu. Vyčerpaně jsem si sedl vedle ní. Začal jsem zápasit s mokrou tkaničkou, když vtom do mě Marni dloubla a kývla hlavou směrem k vodě.
V šeru jsem zahlédl hladkou, zaoblenou siluetu vyčnívající nad hladinu řeky. Bylo to lesklé, černé jako pendrek. Zahlédl jsem hřbetní ploutev. Potom se ozvalo uvolnění zadržovaného dechu a nad vodou se krátce mihl bílý oblak páry.
Tady jsem měl svou obludu, svého obyvatele hlubin.
S úsměvem (a obrovskou úlevou) jsem řekl, pro sebe i Marni: „Je to jenom přístavní sviňucha.“
Ale prakticky jsem neměl čas, abych si pocit osvobození vychutnal, protože v tu chvíli z keřů prudce vyjela ruka a přidržela mi na krku ostří nebezpečně vyhlížejícího loveckého nože. Hned nato se objevily další paže, které se chopily Marni a odtáhly ji do stínů.