S těmito slovy nám pokynul, abychom šli za ním. „Dávejte pozor, kam šlapete. Ženisté tady kladli nálože, když vás uviděli, jak dovádíte v řece.“ Kývl směrem k masivní betonové budově ani ne třicet kroků od nás. „Protiletadlová pevnůstka, takže psst.“ Přitiskl si prst na rty.
Jakmile jsme vyšli z keřů, zjistil jsem, že Gabriel a ženisté mají na sobě civilní šaty, které jim umožňují splynout s obyčejnými Newyorčany. Gabriel se zastavil pohledem na rozedraných šatech Marni a tiše řekl něco jednomu ženistovi, který si vzápětí sundal svetr a podal jej Marni. Přetáhla si jej přes svůj, čímž schovala místa, kde byl prodřený a zalátaný. Vypůjčený svetr jí byl komicky dlouhý, ale alespoň v něm tolik nevypadala jako uprchlík z otrockého tábora.
Ukázalo se, že nemusíme jít daleko. Nebyli jsme ani jednu ulici daleko, když Gabriel ukázal na dveře vedle kavárny, která byla ještě jasně osvětlená. Zaklepal na dveře. Otevřely se na několik centimetrů. Když pak muže na druhé straně uspokojila Gabrielova totožnost, otevřel dveře úplně.
Za dveřmi bylo schodiště. Gabriel sešel jako první do velké sklepní místnosti. Půlku zabíraly žoky papíru. Jinde byly na plošině ze žoků provizorní lůžka. Do kouta někdo narovnal bedýnky s konzervami potravin a vodu v lahvích.
„Vezměte si večeři,“ vybídl nás Gabriel mávnutím rukou. „Bohužel jsou to pečené fazole za studena z plechovky. Ale máme spoustu jablečného koláče a smetany.“ Usmál se. „Říkal jsem si, že bychom měli nakoupit zásobu pro případ, že by se zastavil Sam Dymes.“
„Kde je?“