Podíval jsem se jí do tváře. Ve tmě jizva zmizela. Zato jsem si všiml jejích krásných očí. Byly absolutně důvěřivé. Zaskřípal jsem zuby a sám sobě jsem položil otázku, do jakých nových nebezpečí ji táhnu.
Něco se mi otřelo o koleno. Okamžitě jsem ztuhl. Voda byla příliš tmavá a kalná, než abych něco viděl. Ale věděl jsem, že jsem to cítil. Něco hladkého a kluzkého mi právě přejelo po holé kůži.
Čekal jsem, že každým okamžikem uvidím, jak se z vody vymršťuje žahadlo.
Stál jsem tam jako socha, ani jsem nedýchal. Srdce mi bušilo v hrudi. To, co se o mě otřelo, se už nevrátilo. Možná to byla nějaká říční rostlina nebo úhoř. Na druhé straně jsem nechtěl pobývat příliš blízko něčeho, co mohlo číhat v té nevábně vypadající břečce.
„Jdeme na to, Marni.“ Sebral jsem poslední zbytky odvahy. „Zatím neplavte. Nechte se jednoduše unášet proudem za zeď. Dejte ruku kolem pytle a nechte se jím nadnášet. Dobře?“