Wednesday, June 27, 2007

Přikývla a křečovitě se usmála.
„Fajn. Hezky v klidu. A držte se blízko mne. Musíme zůstat na dohled.“
Voda, která mi stoupala kolem těla, byla tak studená, že se mi rozcvakaly zuby. Slyšel jsem, jak se Marni zajíkla, když se ponořila hlouběji do řeky.
Plastový pytel se mi pod rukou napjal, když převzal mou tíhu. Pytel, jehož se držela Marni, se stříbřitě leskl vedle mě. Mohl jsem jen doufat, že strážní na věži si nás nevšimnou. Několik dobře mířených výstřelů z pušky by s námi udělalo krátký proces.
Zjistil jsem, že musím pomalu pádlovat volnou rukou, abych se udržel vedle Marni. A s proudem jsem měl pravdu: rychle se nás chopil a odnášel nás ke středu řečiště. Nějakých šest metrů pod námi bylo kluzké dno řeky, hemžící se potvorami, které tam měly svůj domov. Než jsme se nadáli, unášelo nás to po proudu, kolem trámové uzávěry navazující na zeď. Spatřil jsem zářivá světla vlastního města. Po ulicích jezdila auta. Dokonce jsem viděl lidi, kteří se procházeli po říční promenádě. Noční ptáci se bavili.
Jen padesát metrů od rušného nábřeží zatím řeka tahala za naše těla, otáčela námi, hrozila, že nás převrátí a stáhne dolů.
„Chyťte se mě za ruku,“ vyrazil jsem ze sebe. „Nedokážu se vám udržet nablízku.“
Marni zvedla ruku nad hladinu. Chytil jsem ji. Pevně jsem ji stiskl. Kývla směrem k pytli, který jsem držel.