Sunday, July 15, 2007

Hodina nula

Čas zbývající do pěti hodin odpoledne ubíhal pomalu. Mučivě pomalu. A tupé tikání hodin na stěně to nijak nezmirňovalo.
Před polednem se většina jednotky utábořené ve sklepení rozešla na svá stanoviště. Já jsem si krátil čas s Marni. Našla cestovní šachy, které tam nechal jeden ženista. Když jsme hráli třetí partii a její královna, věž a střelec znovu zatlačovali mého krále do rohu, nestěžoval jsem si, když Gabriel zahlaholil: „Tak, Davide. Je čas vypadnout.“ Kývl směrem k bedně, ze které trčelo ke stropu větší množství hlavní. „Umíš zacházet se samopalem a s granáty?“
Řekl jsem mu, že umím.
„To je dobře. Tak si vyber. Ingram je nejlehčí, takže se dobře nese, ale stará M3A1 má větší říz. Och.“ Vzpomněl si na nějaký detail. „Až to pak propukne, pokud na tebe někdo neznámý zakřičí ,Sacramento‘, odpověz ,Berlín‘. Jinak by se mohlo stát, že tě zastřelí.“
Byla to užitečná informace. Doufal jsem, že si na ni vzpomenu, až to budu potřebovat.
Pět hodin. Dopravní špička. Hluk dopravy venku zesílil. Po mřížce cupitalo víc nohou. Co jsem však neslyšel, byly exploze. Ani střelbu Lesáků útočících na dělostřelecké baterie na jižním cípu Manhattanu.
Gabriel Deeds mi zřejmě četl myšlenky. „Jsme moc daleko, než abychom slyšeli, jak odpálí brány na mostech. Což nám prozatím usnadní život. Připraven?“
Přikývl jsem.
Kromě Marni, Gabriela a mne k nám patřilo pět Lesáků. Všichni u sebe měli zbraně ukryté různými způsoby, buď ve velkých taškách, nebo v pouzdrech na hudební nástroje. Gabriel si nesl samopal a brašnu granátů v kytarovém pouzdře. Můj samopal našel pohodlný, ale dočasný úkryt v objemné kabele z plachtoviny.
„Fajn,“ promluvil ke všem Gabriel. „Je pět hodin. Útoky už začaly. Bude trvat přinejmenším několik minut, než se ta zpráva dostane na veřejnost. Takže až vyjdeme nahoru na ulici, rozdělte se, choďte ve dvojicích… a když říkám choďte, myslím to doopravdy. Tvařte se, jako byste se po dlouhém dni v kanceláři chtěli dostat domů.“ Postupně kývl na každého z nás. „A hodně štěstí. Chci vás všechny vidět, jak jedete domů. Tak fajn, Benjamine, vyveď nás ven.“