Potom jsem uviděl příčinu paniky. Krev mi ztuhla v žilách a nevěřícně jsem vytřeštil oči na to, co se právě vynořilo zpoza rohu jedné budovy. Byl to trifid, který jako by přišel z říše nočních můr, vysoký dobrých dvacet metrů. Jeho stonek sebou škubal a houpal se, tmavě zelené listy se třásly s každým krokem, kalich na vrcholku se pomalu otáčel hned na jednu, hned zase na druhou stranu. Jeho žahadlo se s rychlostí blesku vymrštilo proti chumlu spadlých lidí. Dopadalo znovu a znovu jako důtky v rukou otrokáře.
Vzduch se naplnil pronikavým křikem.
Trifid se na rohu ulice zastavil. Nespěchal. Vůbec nespěchal. Kalich se otáčel, jako by se rozhlížel po ulici. Pak, jako by se rozhodl, se dal znovu do pohybu a s každým krokem znovu a znovu zabíjel, zcela bezstarostně.
„Do prdele,“ hlesl Gabriel. Jeho tmavé oči se leskly hrůzou. „Jak se trifid mohl dostat tak hluboko do středu města? A podívej se, jak je obrovskej.“
„Říkal jsi, že ženisté mají odpálit brány na mostech.“
„Ale tím by se trifidi nedostali až do vlastního města. Mají přece trifidí čety, které by si s nimi měly poradit. Měly ty mrchy spálit na popel, jen co sešly z mostu. Trifidi prostě nemohli proniknout až do těchhle ulic.“