Zanedlouho už jsme byli na cestě. Podle plánu jsme měli dorazit k Empire State v době, kdy se útok Lesáků na budovu bude blížit svému cíli. Další naše rozkazy byly stručné a jednoduché – až znepokojivě jednoduché. Měli jsme se přeskupit a pak zamířit na sever k Paralele na 102. ulici. Odtamtud jsme měli nějakým způsobem vybojovat zpět své hydroplány pro zpáteční cestu. S rostoucím neklidem jsem si uvědomoval, že se možná budeme muset probojovávat celou cestu až k hangáru u řeky, a navíc je tu velká pravděpodobnost, že Torrencovi muži hlídající letadla mohli odstranit přívody k motorům nebo přeřezat ovládací lana a tak letadla vyřadit z provozu. Kdyby se to stalo, byli by z nás opravdoví trosečníci. Co potom? Mohl jsem jen doufat, že Sam Dymes má někde ve svém dlouhém rukávu schovaný záložní plán.
Obrátil jsem svou pozornost zpátky k ulici. Byla plná aut a chodců. Vypadalo to jako kterákoli jiná dopravní špička, kterou jsem v New Yorku zažil. Ale věděl jsem, že několik kilometrů odsud propukla lítá bitva o ovládnutí dělových baterií.
Vedle mě šla Marni. Hlavu měla skloněnou a snažila se co nejvíc zamaskovat zjizvenou tvář dlouhými rusými vlasy. Jen kousek před námi si vykračoval tím svým dlouhým, bezstarostným krokem Gabriel.
„Hej, Gabe!“ zavolal jeden taxikář ze svého vozu. „Neviděl jsem tě už několik tejdnů… kde ti byl konec?“
Nervozita mi napjala břišní svaly. Po Gabrielovi bylo v New Yorku určitě vyhlášeno pátrání. Kdyby ho poznal nějaký policista, střelba se mohla strhnout spíš dřív než později. Gabriel se jakoby nic sklonil k okénku taxíku. Uvolněně se usmál, prohodil s taxikářem několik slov a potom si ukázal na hodinky. Vytušil jsem, že muži vysvětluje, že pospíchá. Ale v tu chvíli stejně už naskočilo na semaforu zelené světlo a kolona aut se hřmotně pohnula.
Gabriel šel dál. Ale všiml jsem si, že teď věnuje víc pozornosti lidem v autech i těm, které měl kolem sebe na chodníku. Dokonce si zvedl kytarové pouzdro k hrudi, jako by byl připraven kdykoli je otevřít.
Stáhl jsem zip na kabele trochu dolů. Když jsem se tam podíval, spatřil jsem lesk kovu. Vrátil jsem zip zpátky, aby nějaký náhodný kolemjdoucí zbraň nezahlédl. Ale v tu chvíli jsem věděl, že jsem připraven začít střílet, pokud budu muset.
Doprava se stále dunivě valila kolem nás. A stále to vypadalo jako dopravní špička typického všedního dne. Lidé seděli v restauracích nad kávou. Chlapec prodával na rohu ulice noviny. Semafory přeskakovaly z červené na zelenou a zase zpátky. Na osvětlených tabulích na rozích ulic se střídalo známé Jdi… Stůj. Postupovali jsme s proudem chodců.
A v tom okamžiku mi blesklo hlavou: Něco se stalo. Odvolali útok. Je to všechno v hajzlu.
Gabriel přesto šel dál nějakých dvacet metrů přede mnou. Ostatní Lesáci kráčeli za mnou, sami nebo po dvojicích, a snažili se zapadnout do davu.
Napětím mi tak vyschlo v ústech, že když jsme došli na Pátou Avenue, měl jsem pocit, jako bych měl jazyk přilepený k patru. V dálce nějakých čtyř set metrů jsem už jasně viděl Empire State. Mihotavý mrakodrap se v podvečerním slunci tyčil nad rušné ulice města, povznesený a na pohled klidný.
Rozhodně nic nenasvědčovalo tomu, že by budova byla terčem ozbrojeného útoku. Jediné, co jsem slyšel, byla auta, vyvolávání prodavačů pečiva a hlasitá hudba, která vycházela ze dveří obchodu s oblečením. Zatím nepadl jediný výstřel.
Gabriel stále vypadal jako někdo, kdo jde domů a nemyslí na nic jiného než na vychlazené pivo. Ale právě v okamžiku, kdy jsem začal přemýšlet o tom, že přijdu k patě Empire State a zjistím, že tam všechno funguje jako obvykle, propukla náhle vřava.