Viděl jsem Gabrielovu okamžitou reakci. Znenadání se zastavil a ostře se po mně ohlédl. Výraz v jeho tváři se mi vůbec nelíbil. Byla to směs úleku a zmatku. Spěchal jsem dál a očima jsem pátral po zdroji toho nenadálého křiku.
Pak jsem jej uviděl.
Nemělo to nic společného s tím, co se dělo či nedělo v Empire State Building. Zato se vlna lidí valila z jedné příčné ulice.
Žlutý taxík se řítil po chodníku a troubil. Náklaďák se snažil prokličkovat mezi auty, ale narazil do autobusu. Pěší prchali před něčím, co jsem zatím neviděl, ale všichni běželi a klopýtali stejným směrem. Ohromeně jsem se díval, jak se tato lidská lavina valí přes Pátou Avenue a mizí v protějších ulicích. Nedávalo to naprosto žádný smysl.
Dohonil jsem Gabriela. „Gabe, co se děje?“
„Já nevím.“
„Neslyším žádnou střelbu.“
„Já taky ne.“
„Ale před čím ti lidi utíkají?“
„Nemám ponětí. Ale ať je to cokoli, jsou k smrti vyděšení.“
Dívali jsme se, jak příčná ulice vyvrhla další zpanikařené lidi. Odhazovali tašky, aktovky a nákupy. Mnozí dokonce při svém šíleném útěku ztratili boty.
Ale před čím utíkali?
Vstoupil jsem mezi auta, která zastavilo jak množství samotných aut, tak lidé, kteří jim běželi přes cestu. Z příčné ulice se vyřítil náklaďák jako šílený a narazil do několika stojících aut na Páté Avenue. Teď byla zablokovaná celá cesta.
Postoupil jsem ještě několik kroků dál mezi auta a nahlédl jsem do dotyčné ulice. Stále z ní vybíhali další Newyorčané, někteří tak divoce, že zakopávali a padali přímo na tvář. Další padali zase přes ně, až na chodníku vznikla svíjející se masa rukou a nohou, neboť ty, kteří se snažili vstát, znovu srážel nekonečný příval dalších lidí.