o přírodní filozofii četl, že čirá látka Chaosu by měla být po¬dobná tomuto. Slyšel o podobných zvláštních událostech, které se přihodily během prvního obléhání Praag, než zasáhl Magnus Pobožný a město zachránil. Kámen tekl jako voda, podivné nestvůry byly jako z masa a kostí, noční můry kráčely ulicemi.
Proletěly kolem něj další scény. Viděl prastarý hrad v Syl¬vánii, kde se s Gotrekem střetli s upírem a zachránili dívku. Poznal upíra podle obrazu, který kdysi viděl na hradě Draken¬hof. Byl to Mannfred von Carstein.
Viděl velkou bitvu, v níž se armády Císařství střetly s hor¬dami orků a Snorri Nosohryz padl v boji a byl oplakáván všemi trolobijci. Viděl obrovskou hořící horu, na jejímž vrcholku bojoval Gotrek s okřídleným démonem, který vypadal jako kříženec člověka a elfa, i když byl mnohem větší. Byl si vě¬dom, že tyhle věci se nikdy nestaly. Možná to byly přeludy vyvolané jeho horečnatým mozkem, předpovědi budoucnosti, záblesky světů, kde by se to mohlo stát, kdyby šel jinou cestou.
Nevěděl a nedbal o to. Už cítil, jak mu to téměř zahltilo smysly. Kdyby to pokračovalo, mysl by se mu pod přívalem informací zhroutila a zbyl by z něho blábolící šílenec. Pak uviděl, že některé ostatní koule se přibližují a nabírají novou podobu. Vycítil bytosti kolem sebe, jak se stahují blíž a blíž éterem jako žraloci kolem plavce. Výběžek myšlenky, hebký, nenávistný a zlomyslný se k němu natáhl a pronikl mu do mozku.
Už brzy se nakrmíme, řekl. Tvá duše bude naše.
Trpaslík se zastavil.
„Je v tom nějaká elfí zrada?" řekl. Teclis zavrtěl hlavou.
„Tvůj přítel prošel portálem Prastarých. Nemá žádné amu¬lety ani ochranná kouzla. Nemá tušení, jak se zaštítit. Nemá takové runy, jako máš ty na své pozoruhodné sekeře. Pokud ho nenajdeme brzy, zemře nebo bude pozřen těmi, kdo žijí za hranicí."
Trpaslík opět zvedl sekeru a přistoupil blíž. Na tváři měl rozhodný výraz. Teclis se už obával, že bude muset bojovat.

Místo toho trpaslík zamířil k bráně. „Najdu ho. Nepotřebuji tvou pomoc, elfe."
„Není to tak jednoduché. Nejsi čaroděj. Nedokážeš ho uvnitř cest najít. Bez správného klíče pravděpodobně ani ne¬dokážeš najít cestu zpět. Bloudil bys tu navždy nebo alespoň do té doby, než bys narazil na něco, co by ani tvoje sekera nedokázala zabít."
„Ale ty mi pomůžeš?" řekl trpaslík. V hlase mu zněla drsná ironie. „Proč mám pocit, že je v tom nějaký háček?"
„Protože ty mi na oplátku pomůžeš splnit můj úkol. Jedno¬duchý obchod. To dokáže pochopit i trpaslík,"
Trpaslík se na něho zadíval.
„Neměj obavy. Nebudu vyžadovat nic, co by ohrožovalo tvou trpasličí hrdost nebo ty vaše podivné představy o cti."
„Co ví elf o cti?"
Teclis se usmál. „Pak tedy, až zachráníme tvého přítele, nechám na tobě, aby ses rozhodl, jestli to, co po tobě žádám, je čestné."
Trpaslík zvedl hlavu. Cítil past. Tak bych se na to díval i já, pomyslel si Teclis, kdybych uzavíral obchod s démo¬nem. Znovu se usmál, protože právě nahlédl do toho, co se trpaslíkovi odehrávalo v hlavě.
„Tak dobře," řekl trpaslík. „Ale jestli je to trik nebo mě zradíš, zemřeš, i kdybych měl vylézt z pekla a zabít tě."
Teclisovi zmizel úsměv ze rtů. Nedalo se pochybovat, že trpaslík míní udělat přesně to, co řekl. A vypadal jako někdo, komu by se to mohlo i podařit.
„Pokud máme cestovat společně, měli bychom znát svá jména. Jsem Teclis z Aenarionova rodu," řekl a zdvořile se uklonil jako osobě neurčitého postavení.
„Jsem Gotrek, syn Gurniho," řekl trpaslík. Neuklonil se. „A pokud je ten, kdo na mne má vzpomínat, mrtvý, brzy se k němu připojíš."
Uvidíme, pomyslel si Teclis. Jestliže jsme na Stezkách Pra¬starých, může se rovnováha sil vychýlit v můj prospěch.