George Crawford byl mohutný muž. Přetékal z křesla, na němž seděl. Ruce měl složené na břiše a mluvil bez intonace a naprosto bez důrazu. Byl to nejklidnější člo¬věk, jakého kdy Vickers viděl. Nepohyboval se, ani pohyb nenaznačoval. Seděl obrovský a masivní a rty se mu sot¬va pohybovaly a jeho hlas nebyl o mnoho hlasitější než šeptání.
„Četl jsem nějaké vaše práce, pane Vickersi,“ řekl. „Udělaly na mě dojem.“
„Jsem rád, že to říkáte,“ prohlásil Vickers.
„Před třemi lety bych si nikdy nepomyslel, že budu číst beletrii nebo mluvit s jejím autorem. Teď jsem nic¬méně shledal, že potřebujeme člověka, jako jste vy. Mluvil jsem o tom s mými představenými a všichni se shodu¬jeme v tom, že jste muž, který to může pro nás udělat.“
Udělal pauzu a zahleděl se svýma průzračně modrýma očima, které koukaly ze záhybů kůže na obličeji jako špič¬ky kulek, na Vickerse. „Slečna Carterová,“ pronesl, „mi řekla, že jste momentálně velmi zaneprázdněn.“
„To je pravda.“
„Je to nějaká důležitá práce, předpokládám.“
„Doufám, že je.“
„Ta věc, na kterou myslím, by byla důležitější.“
„To je,“ odvětil Vickers mrazivě, „věc názoru.“
„Vy mě nemáte rád, pane Vickersi,“ usoudil Crawford. Bylo to ohodnocení skutečnosti, ne otázka. Vickers zjistil, že ho to dráždí.
„Nemám o vás žádné mínění,“ odpověděl. „Nezajímá mě nic kromě toho, co musíte říci.“
„Než budeme pokračovat, byl bych rád, abyste po¬chopil, že to, co vám musím říci, je důvěrné povahy.“
„Pane Crawforde, nemám příliš pochopení pro obchod a podezřelá obchodní tajemství.“
„To nejsou podezřelá obchodní tajemství,“ poprvé se v Craw¬fordově hlase objevil náznak emocí. „Je to světový obchod, stojící před zdí.“
Vickers na něj vyděšeně zíral. Můj bože, myslel si, ten muž myslí doopravdy to, co říká. Opravdu věří, že svět skutečně stojí před zdí.
„Snad,“ řekl Crawford, „jste slyšel o Věčném autě.“
Vickers přikývl. „Majitel garáží v mém městě se mi ho pokoušel dnes ráno prodat.“
„A o věčných žiletkách a zapalovačích a žárovkách.“
„Mám jednu tu žiletku,“ pronesl Vickers, „a je to nej¬lepší žiletka, kterou jsem kdy měl. Pochybuji o tom, že vydrží navěky, ale je to dobrá žiletka a nikdy jsem ji ne¬musel ostřit. Až se opotřebuje, mám v úmyslu koupit si další.“
„Pokud ji neztratíte, nebudete to muset udělat. Proto¬že, pane Vickersi, to je věčná žiletka. A to auto je autem, které vydrží navěky. Možná, že jste také slyšel o domech.“
„V podstatě ne moc.“
„Ty domy jsou prefabrikované jednotky, a prodávají je za nízkou sazbu pěti set dolarů za pokoj – sestavené. Můžete jako protiúčet dát váš starý dům za fantastickou cenu a úvěrové podmínky jsou velkorysé – mohl bych po¬dotknout, že velkorysejší, než kdy poskytovala jakákoliv finanční instituce. Domy jsou s klimatizací a vyhřívané pomocí slunečních článků, které jsou na všech – slyšíte mě, na všech jejich domech. Je tam ještě mnoho dalších zajímavostí, ale tohle vám poskytne hrubou představu.“
„Vypadá to na dobrý nápad. Bavili jsme se o dlouho¬dobém bydlení za nízké ceny. Možná, že to tak je.“
„Mají dobrý nápad,“ řekl Crawford. „Budu tím po¬sledním, kdo by jim to upíral. Ovšem, zničí mocné lidi. Ty sluneční články jim dodávají všechno – teplo, svět¬lo, energii. Když si jeden koupíte, nemusíte být zapojen v elektrické síti. A oni odstaví od práce tisíce tesařů, ka¬meníků a natěračů a přinutí je spolupracovat s lidmi s kar¬bohydráty. Nakonec zničí i průmyslové odvětví se staveb¬ním dřívím.“
„Rozumím tomu o energii,“ prohlásil Vickers, „ale zá¬ležitosti s tesaři a stavebním dřívím mi zcela nedávají smysl. Určitě na ty domy používají dřevo a musí mít te¬saře, aby je postavili.“
„Používají stavební dříví, to je v pořádku, a někdo to staví, ale nevíme, kdo.“
„To jste mohl prověřit,“ navrhl Vickers. „Vypadá to dost jednoduše. Musí to být sdružení společností. Někde musí mít závody a továrny.“
„Je tu společnost,“ připustil Crawford. „Prodejní společnost. Vydali jsme se za ní a nalezli jsme skladiš¬tě, odkud jsou prodané jednotky rozesílány. Ale tím to končí. Zatím jsme nenašli žádnou továrnu, která by je sta¬věla. Jsou odesílány jistou společností a máme její název a adresu. Ale nikdo nikdy této společnosti neprodal ani třísku dřeva. Nikdy nekoupili ani pant. Nezaměstnávají žádné lidi. Uvádějí seznam sídel továren a ta místa exis¬tují, ale nejsou tam žádné továrny. A to nejlepší z našich poznatků – když jsme pozorovali jejich kancelář, jediný člověk nevešel dovnitř ani nevyšel ven.“
„To je podivné,“ namítl Vickers.
„Jasně, že je,“ souhlasil Crawford. „Dříví a ostatní materiál putuje do těchto domů a někde jsou lidé, kteří je staví.“
„Pane Crawforde, pouze jednu otázku. Proč se o to zajímáte?“
„Ještě,“ prohlásil Crawford, „jsem nebyl zcela při¬praven, abych vám to řekl.“
„Vím, že ne, ale stejně mi to řekněte.“
„Doufal jsem, že vám ještě trochu načrtnu situaci, abyste pochopil, kam mířím. Náš zájem – mohl bych ří¬ci zájem naší organizace – vypadá trochu hloupě, pokud neznáte pozadí celé věci.“
„Někdo vás vyděsil,“ řekl Vickers. „Nepřipustil byste si to, ale jste zsinalý strachem.“
„Poněkud nesvůj, to připouštím. Ale ne já, pane Vickersi – to průmysl, průmysl celého světa.“
„Myslíte si, že lidé, kteří vyrábějí a prodávají tyto do¬my,“ pronesl pomalu Vickers, „jsou titíž, kteří vyrábějí Věčná auta a zapalovače a žárovky.“