Přede dveřmi se Ann Carterová zastavila a řekla: „Teď si, prosím tě, zapamatuj, Jayi, že se jmenuje Crawford. Nenazývej ho Cranfordem nebo Crawhamem nebo jiným jménem než Crawford.“
Vickers pokorně odvětil: „Udělám, co bude v mých silách.“
Popošla k němu blíž a utáhla mu kravatu, narovnala ji a smetla mu z klopy nějaké imaginární smítko prachu.
„Jakmile tohle skončí, půjdeme a koupíme ti oblek.“
„Mám oblek,“ pronesl Vickers.
Na dveřích stálo: North American Research.
„Čemu nerozumím,“ zaprotestoval Vickers, „je, proč bychom měli já a North American Research mít něco spo¬lečného.“
„Peníze,“ řekla Ann. „Oni je mají a ty je potřebuješ.“
Otevřela dveře a on šel poslušně za ní; přemýšlel o tom, jaká je to hezká a schopná žena. Příliš schopná. Znala toho příliš mnoho. Znala knihy a vydavatele a věděla, co veřej¬nost chce a viděla to ze všech stran. Popoháněla sebe a všechny okolo. Nikdy nebyla tak šťastná, jako když zvo¬nily tři telefony najednou a pět tuctů dopisů čekalo na odpověď a musel se vyřídit tucet telefonů. Tyransky ho přinutila dnes sem přijít a bezpochyby, řekl si pro sebe, přinutila Crawforda a North American Research myslet si, že chtějí, aby sem přišel.
„Slečno Carterová,“ řekla dívka sedící za psacím sto¬lem, „můžete jít rovnou dovnitř. Pan Crawford vás oče¬kává.“
Musela na sekretářku použít nějaký indiánský posu¬nek, pomyslel si Vickers.