Proto musí platit, řekl si v duchu, že kdo vyrobil ty žiletky na holení, také vyrobil zapalovače a žárovky, a ti, kdo vyrobili jednotlivé součástky, museli vyprojekto¬vat Věčné auto. Možná tytéž společnosti, ačkoliv jistě to nemohl vědět, protože ho nikdy nenapadlo zjistit, kdo co vyrábí.
Autobus se plnil, ale Vickers stále seděl sám, upřeně hleděl z okna a třídil si myšlenky.
Hned za ním se bavily dvě ženy a aniž by je chtěl tajně poslouchat, vnímal, co si povídají.
Jedna se právě řehonila a říkala: „My měli nejzajíma¬vější skupinu. Bylo v ní tolik zajímavých lidí.“
A druhá žena odpověděla: „Přemýšlela jsem o připo¬jení k jedné z těch skupin, ale Charlie prohlásil, že je to hloupost. Řekl, že žijeme v Americe v roce 1977 a na svě¬tě neexistuje žádný důvod, proč bychom předstírali, že ne. Řekl, že je to ta nejlepší země a nejlepší časové obdo¬bí, které kdy poznal. Povídal, že máme všechno a veškeré moderní pohodlí. Říkal, že jsme šťastnější, než byli lidé před námi. Řekl, že ta záležitost s předstíráním je hlav¬ně komunistická propaganda a že by rád vypátral, co to odstartovalo. Říkal…“
„Ale já nevím,“ přerušila ji první žena, „je to druh zábavy. Znamená to hodně práce, samozřejmě, číst o sta¬rých časech a o všem ostatním, ale myslím, že ti to něco dá. Jeden chlápek říkal druhou noc na shromáždění, že ti to dá, co do toho vložíš, a já se domnívám, že má pravdu. Ale zatím mi nepřipadá, že jsem ochotná dát do toho moc. Hádám, že musím být přelétavý typ. Nejsem tak dobrý čtenář a nechápu tak snadno, hodně se mi toho musí vysvětlovat, ale jsou tam takoví, kteří vypadají, že jim to dává hodně. V naší skupině je muž, který zpětně žije v Londýně, v časech muže, který se jmenoval Samuel Peeps. Nevím, kdo byl ten Peeps, ale odhaduji, že to byl významný člověk. Nevíš, kdo to byl Peeps, co, Gladys?“
„Já ne.“
„Dobře, ať je to jakkoli,“ pokračovala druhá, „ten chlápek celou dobu mluví o Peepsovi. Napsal knihu, ten Peeps, a musí to být hrozně dlouhá kniha, protože pojed¬nává o tolika věcech. Ten muž, o kterém ti vyprávím, píše nejpodivuhodnější deník. Vždycky jsme rádi, když ho při¬mějeme, aby nám kousek přečetl. Víš, zní to skoro, jako by tam opravdu žil.“
Autobus zastavil před vlakovým přejezdem a Vickers pohlédl na hodinky. Za další půlhodinu by měli být ve městě.
Byla to ztráta času, řekl si. Nezáleží na tom, co měla Ann v rukávu za trumfy, bude to plýtvání časem, kvůli kterému nehodlal komukoliv dovolit přerušovat jeho psa¬ní. Neměl by si dovolit prořečnit planě ani jeden den.
Vzadu za ním Gladys říkala: „Slyšela jsi o těch nových domech, které staví? Mluvila jsem o tom v noci s Char¬liem a říkala jsem, že bychom se měli do nich podívat. Náš byt trochu chátrá, víš, a musíme vymalovat a jaksi ho po¬opravit, ale Charlie řekl, že je to nějaká léčka na hlupáky. Řekl, že by nikdo nepostavil takový druh domů, jaký oni nabízejí, aniž by v tom nebyl nějaký háček. Charlie řekl, že je příliš starý na to, aby ho někdo podvedl takovým barákem. Mabel, viděla jsi některý z těch domů nebo jsi o nich něco četla…“
„Říkala jsem ti,“ nedala se odradit Mabel, „o skupině, ke které náležím. Jeden z těch chlápků předstírá, že žije v budoucnosti. Teď, ptám se, není to směšné? Představ si někoho, jak předstírá, že žije v budoucnosti…“