Thursday, November 17, 2005

Konečně

jsem popadl dech, abych ji mohl oslovit titulem, který jí příslušel. „Matko…“ vyrazil jsem ze sebe. „Matko, musíte se vrátit za zeď a zavřít bránu.“
„Musím, opravdu musím, mladý muži?“
„Ano. Jsou tu –“
„A kdo mi dává takové drzé příkazy?“
„Promiňte. Jmenuji se David Masen.“
„Tak Masen? Jsi nějak příbuzný s Billem Masenem?“
„Ano, jsem jeho syn.“
„Takže, pane Masene juniore, proč takový úprk a lapání po dechu?“
V tom okamžiku se světlo mé lampy zredukovalo na slaboučkou zář. Opustil jsem domek pana Hartlowa v takovém spěchu, že jsem se zapomněl podívat, kolik oleje – ironií osudu trifidího oleje –zůstává v její nádržce. Tma se okamžitě natlačila do metrové vzdálenosti kolem mě, jako když vzduch vtrhne do vakua, aby je zaplnil. Všude kolem mne číhaly nahrbené stíny keřů, stromů a bůh ví čeho dalšího.