Odněkud z dálky

jsem zaslechl vysoké, vyděšené dětské hlasy.
Počkal jsem, až matka nasadí na bránu visací zámek, a zeptal jsem se: „Matko, bylo by možné dostat děti hned do domu? Pokud by přišly do blízkosti zdi, mohly by pořád být v dosahu trifidího žahadla.“
Vedena neomylným orientačním smyslem vykročila spěšně po cestě. „Zazvoním, že začíná škola,“ řekla. „Pojďte, mladíku, můžete pomoci. Děti jsou rozjařené. Tvrdí, že je pořád ještě tma.“
„To mají pravdu.“
Matka se zastavila. „Opravdu je tma?“
Řekl jsem jí, že bez lampy nevidím svou ruku před obličejem.
Krátce se zamyslela. „Nejdřív tma, potom trifidi… vypadá to jako dost zlověstné znamení, co říkáte?“