„Prosím, matko.“

Polekaně jsem se rozhlédl. Teď už mi lampa neukazovala nic. „Matko, jdou sem trifidi.“
„Trifidi?“ řekla ohromeně a okamžitě přestala hrabat. „Doufám, že si neděláte legraci, mladý muži!“
„Ne, nedělám, matko. Prosím… musíme zavřít bránu. Budou tady každou chvíli.“ Ohlédl jsem se do směru, odkud jsem přišel. Za mnou byla jen tma, děsivá tma.
Matka pochopila nebezpečí. „Rychle,“ řekla. „Vy se postarejte o křídlo vlevo, já zavřu to vpravo.“
Olej docházel a světlo lampy tudíž rychle pohasínalo. Měl jsem co dělat, abych rozeznal zdobenou železnou bránu, která se tyčila do výšky dobrých dvou a půl metru. Když se zavřela, utěsnila mezeru v cihlové zdi zhruba stejné výšky. Modlil jsem se, aby zeď byla postavena kolem celého pozemku – a aby v ní nebyly žádné další brány, které by zůstaly otevřené. Trifidi byli totiž dost chytří, aby postupovali podél překážky, dokud nenajdou otvor. Pak by se dostali dovnitř, kde by začali trávit, oslepovat, zabíjet.