„Pane Masene, vidíte už světla domu?“

„Ne. Vůbec nic.“
„Brzy byste je měl zahlédnout. Možná jsou ještě schovaná za stromy.“
Nebo možná, pomyslel jsem si se strachem, trifidi už pronikli nějakým jiným vstupem dovnitř, aby všechny zlikvidovali svými žahavými biči.
„Často slyším nové zprávy o chvályhodném úsilí vašeho otce vymýtit ty hrozné rostliny, pane Masene. Ale vůbec nikdy jsem neslyšela padnout vaše jméno.“
„To je tím, že s otcem nepracuji. Nemám jeho hlavu na vědu.“
„A co tedy děláte, pane Masene? Tedy, pokud ode mne není taková otázka příliš dotěrná.“
„Jsem pilot.“
„Ach tak, jeden z našich několika hrdinů. Ale v tom kokpitu vám musí být strašně těsno. Poznám, že jste vysoký muž, hodně přes průměr. Sto pětaosmdesát?“
„Sto devadesát.“
„Opravdu výjimečné.“
Musela vědět, jak je to nepříjemné (pokud to není slabé slovo), když člověk z ničeho nic přestane vidět, a tak mluvila, aby mě uklidnila. Ale skutečnost byla taková, že jsem byl všechno možné, jenom ne klidný. Ta nepřirozená tma se mi nelíbila. Ani trochu se mi nelíbila. A navíc jsem věděl, že trifidi budou pospíchat k domu tak rychle, jak jim to jejich dřevnaté pahýly dovolí, jako smečka vyhladovělých psů vábených vůní pečeného masa.
„Jste ženatý, pane Masene?“
„Nejsem.“