V tu chvíli lampa zhasla úplně.

Přestože jsme měli být v bezpečí – alespoň na čas – břicho se mi křečovitě stáhlo. Znovu jsem přestal vidět.
Polkl jsem. „Máte radiostanici, která přijímá i vysílá? Musíme se spojit s úřady. Už jsem je před trifidy varoval, ale měli bychom jim oznámit, že jsme prozatím v bezpečí.“
„To bychom měli, pane Masene. Pojďte se mnou – zajdeme nahoru do domu. Je to hned za těmi stromy tamhle.“
„Totiž, promiňte, matko.“
„Proč máte tak nervózní hlas, mladý muži. Co se stalo?“
„Zhasla mi lampa.“
„Chcete říct, že je taková tma, že vůbec nic nevidíte?“
„Ano.“
„Hmm, to je vážně divné, že? Dovolte mi, pane Masene, abych vás v tom případě vzala za ruku a dělala vám průvodce.“
Načež mě ta stará paní, která byla třicet let slepá, popadla za ruku a rychlým krokem mě začala táhnout inkoustovou tmou k domu. Štěrk příjezdové cesty nám křupal pod nohama.
Šel jsem tak, že jsem držel jednu ruku nataženou před sebou, ve výšce očí. Jako všichni lidé, kteří náhle přestanou vidět, jsem se bál, že do něčeho prudce narazím a poraním si obličej.