Jak

jsem se rozhlížel po těch tvorech, kteří se mačkali kolem havarovaného Javelinu, najednou jsem si uvědomil, že se stala zázračná věc. Viděl jsem.
Do světa se vrátilo světlo.
Alespoň jsem měl o trochu víc důvodů k optimismu. Pravda, slunce se ukázalo jen jako kalný kotouček, ne jasnější než kousek staniolu nalepený na oblohu. A ta obloha byla matně rudá. Ale alespoň jsem viděl své okolí. Horní atmosféra byla prakticky bez mraků, s výjimkou několika pásů vysokých cirrů – které se na obloze kupodivu projevovaly jako rovnoběžné černé čáry.
Rázné otáčení hlavou, jak jsem se rozhlížel, vyprovokovalo trifidy k aktivitě. Okamžitě vymrštili svá žahadla a zasypali průhledný kryt kokpitu deštěm prudkých ran; po každém žahadle zůstala na plexiskle šmouha lepkavého jedu, až jsem přes ně prakticky přestal vidět.